O obci

ZÁKLADNÍ INFORMACE

Rozloha obce: 185 ha

Počet obyvatel: 105 (2018)

Nadmořská výška: 550 m n.m.

Nejvyšší bod: kopec Varta – 618 m. n. m

 

HISTORIE

V dobách dávno minulých sloužil Sendražský kopec jako „Zemská varta“, na níž žili strážci dávající v časech nejistých kouřové signály do vnitrozemí.

Podle knihy Hrady a zámky kraje hradeckého sahá původ obce do 12. století, kdy byla založena tvrz, zvaná Sendraž po pánech Sendražských ze Sendražie. V místě dnešního osídlení si začali zakládat svá obydlí poddaní těchto pánů.

Roku 1338 obec skoro celá vyhořela. Zbyšek Sendražský se snažil poddané podpořit, proto jim daroval dřevo na roubení nových obydlí a poskytl úlevu na robotě. Jeho syn Ješek, který převzal po otcově smrti držení tvrze, statek natolik zadlužil, že se nakonec dostal pod správu hradu Krčín. Roku 1546 tvrz Sendražská vyhořela a více se neobnovovala.

V letech 1548 – 1848 byla obec územní součástí Náchodského panství. Od roku 1848 se Sendraž stala samostatnou obcí s vlastním obecním úřadem.

Obyvatelé Sendraže se živili převážně zemědělstvím a tkalcovstvím. Dařilo se i sadaření a včelařství. V letech před 1. světovou válkou se v obci díky příhraniční poloze rozmáhalo i pašeráctví.

V roce 1937 byl do obce zaveden elektrický proud. Silnice Nové Město nad Metují-Jestřebí-Sendraž-Mezilesí spojila tyto sídla v roce 1946. Pravidelná autobusová linka po ní jezdí od roku 1951.

Kolektivizace zemědělství se nevyhnula ani Sendraži. Protože zdejší zemědělci odmítali založit zemědělské družstvo, zabralo JZD Mezilesí v roce 1958 část sendražských pozemků pod silnicí spojující obě obce. JZD Sendraž bylo založeno roku 1959. V roce 1960 bylo sloučeno spolu s JZD Libchyně a JZD Jestřebí. Tento celek se v roce 1973 spojil s Mezilesím a Slavoňovem. První sloučení z roku 1959 se týkalo také „národních výborů“, čímž obce Sendraž i Libchyně spadaly pod Jestřebí. V roce 1990 se Sendraž opět stala samostatnou obcí.

 

POVĚST

Ve statku č.p. 1, nynější č.p. 27 od nepaměti, jako rodinný majetek, přecházelo z rodu na rod zvláštní dědictví, pečlivě v přístěnku velké světnice v poličce ve zdi, částečně zazděné, uschované.

Obsah tohoto tajemného odkazu byl znám vždy jen samotnému hospodáři a každý hospodář pečlivě ba úzkostlivě se staral o utajení obsahu a nedovolil žádnému, ani ze svých domácích lidí, přístup k tomuto podivuhodnému odkazu, který vždy každý hospodář před úmrtím odkazoval v tajnosti svému nástupci, se slibem, by úplnou mlčenlivost o obsahu a dědictví samém podržel a před zvědavci chránil.

Statek tento patřil as před 200 lety rodině Škodově. Tehdejší hospodář, dobrý padesátník, člověk pracovitý a zbožný, pečlivě ošetřovat svěřený odkaz svých předků.

Jedné podzimní neděle, tak jak každé neděle obvykle činil, za krásného počasí i nepohody, vypravil se opětně za časného rána s celou rodinou do Nového Města do kostela, kde od ranní pobožnosti pravidelně setrvával až do poledne ve zbožných modlitbách. Ve statku zůstal tentokráte samotný čeledín, který byl nedávno do služby přijat a který měl za nepřítomnosti hospodáře a jeho rodiny dohled na statek.

Hospodář Škoda došel s rodinou do kostela. Za ranní pobožnosti pohroužen do modlitby vykonal svoji každonedělní službu, vyčkával na dalších modlitbách pokračování služeb božích, byl tu náhle zaujat zvláštní tesklivou náladou a cosi nevysvětlitelného nutilo jej k návratu do domova. Nechtěl však svým náhlým odchodem rušiti klid v kostele a snažil se vytrvati a zahloubati do oblíbených modliteb. Leč žádné modlitby dnes nedokončil. Tesknota doléhala čím déle tím více, obavy o domov a strach vzrůstaly, až neodolal a vytratil se z kostela a rázným krokem ubíral se k domovu.

Čím více se blížil k domovu, tím větší tíseň jej ovládala a tu již nekráčel, nýbrž utíkal cestou necestou k domovu.

Když přiběhl nad Jestřebí, při pohledu k Sendraži na jeho pole na Záhoří, hrůzou stanul. Nad Záhořím kroužilo tisíce havranů a při pohledu na ně vzpomněl té chvíle na rodinný odkaz a proto v předtuše nemilého překvapení s napětím všech sil utíkal domů, aby zjistil, co se doma děje.

Čeledín po odchodu hospodáře a rodiny do kostela vykonal svěřené práce a usadil se k odpočinku ve velké světnici. Z dlouhé chvíle rozhlížel se ve světnici a přitom zahlédl v rohu zvláštní skulinu. Zvědavost přivábila jej blíže a tu poznal, že stojí as před nějakou tajnou skrýší, o které snad ani hospodář nemá tušení a snad se jemu i zavděčí, zjistí-li obsah.

Opatrně odsunoval dvířka téměř neznatelná, za nimiž k svému podivu spatřil výklenek a v něm tlustou knihu pokrytou mnohaletým prachem. Dychtivě sáhl po tajemném nálezu a chvátal s ním na světlo ku stolu. Knihu oprášil a opatrně otevřel. Byla pěkným písmem neznámými slovy popsána. Zvědavost pobízela jej dále, chtěl zvěděti obsah a s námahou počal slabikovati prní řádku v knize.

Sotvaže přeslabikoval první řádku, hrůzou oněměl. Dvéře a okna hlučně se otevřely a před ním ve světnici a v síni tísnil se ohromný zástup šklebících se obyvatel pekla – čertů.

Čeledín nevzpamatoval se z prvého úleku a tu již nejhrůznější host předstupuje a táže se: „ Co poroučíš, pane?“ Celý vyjevený a třesoucí se strachem čeledín měl v mysli své jen jediné přání, zbaviti se co nejrychleji nepříjemných hostů, ale nemohl ze sebe vypraviti ani slova. Teprve na opětovný dotaz Lucifera kmitla mu v hlavě myšlenka uložiti čertům práci, aby se jich alespoň na chvíli zbavil a jelikož měl druhý den sám vyvážeti hnůj, poručil čertům nejistým hlasem: „ Vyvezte všechen hnůj na Záhoří!“

Sotva přání vyřknul, světnice byla prázdná, pouze sírný zápach připomínal nevítanou návštěvu.

Osmělil se vyhlédnouti na dvůr a k Záhoří. Hnojiště prázdné a nad Záhořím mračno havranů v zobácích roznáší hnůj. S hrůzou přihlížel této práci a s obavou očekával příští chvíle. Leč k dlouhým úvahám nezbylo času. Mrak zastínil mu rozhled, silný vítr zadul, stavení se otřáslo a zástup čertů stojí opětně ve světnici před čeledínem a nejstarší čert táže se znova: „Co poroučíš dále, pane?“

Udiven krátkou dobou, za jakou práce pro něho několikadenní byla vykonána, chvilku přemýšlel, jaký rozkaz má dáti, aby nebyl téměř proveditelný a tu napadla jej spásná myšlenka a rozkázal: „Jděte do našeho lesa a na všech bukách nadělejte uzle, nesmí se vám však při tom zlámati ani větévka, natož strom zlomit!“

Rozkaz vyřknut, světnice opět prázdná. Venku však nad lesy burácel ohromný vítr, pod nimž stromy se ohýbaly a šustěly, jakoby naříkaly a sténaly. Rozechvěný s úzkostí naslouchal čeledín rozpoutavší se bouři a v hrůze vzpomněl na hospodáře, jak jej uvítá.

To také již hospodář Škoda doběhl do statku a pohledem do světnice se přesvědčil, že jeho obavy a tíseň nebyly náhodné. Ohromen skutečností, že tak dlouho tajné dědictví jest prozrazeno, hněvivě přikročil k čeledínovi. Leč čeledín nedopřál rozhněvanému hospodáři času k výčitkám, padl před ním na kolena a svěřil se, co za nepřítomnosti vyvedl a prosil úpěnlivě o pomoc.

Na hněv nebylo času, neb každé chvíle mohli se čerti vrátiti. Hospodář rázně rozkázal čeledínovi, aby ihned ze sýpky přinesl věrtel jahel. Sotva čeledín tyto přinesl, čertů opět plná světnice a nejstarší opět se táže: „ Co dále poroučíš, pane?“

Tu hospodář nařizuje čeledínovi: „Jdi a vysypej jáhly do močůvky“ a ihned čertům poroučí: „ Vy mi tyto jáhly do jednoho zrnka ihned vylovíte!“

V tom okamžiku čerti opět zmizeli, aby splnili hospodářův rozkaz a hospodář z knihy, kterou čeledín na stole nechal otevřenou ležeti, předčítá čtenou řádku, kterou čeledín četl, avšak zpátečním pořadem a čerti se více nevrátili.

Teprve nyní obdržel čeledín za svoji všetečnost svůj díl od hospodáře, který knihu opětně na jiné místo ve statku uschoval a jestliže při ohni, který statek v pozdějších letech téměř do základů zničil taktéž neshořela, bude na neznámém místě dodnes ve statku uschována.

 

TVRZ

Tvrz Sendraž stávala severozápadně od stejnojmenné obce nad hlubokým údolím řeky Metuje, zvaným Peklo. Od mírně stoupající planiny odděloval nevelké oválné tvrziště čtvrtkruhový příkop s valem, začínající na jihozápadě a pokračující dále na jih a východ. Odolnost obvodové fortifikace zde ještě byl zesílena parkánem. Přístup k bráně vedl po severní hraně vysokého svahu; bránu střežila nevelká věž se strážnicí. Hlavním objektem tvrze byla rozměrná podsklepená budova.

Z tvrze se do dnešní doby dochovalo nevelké tvrziště obehnané valem a příkopem, které postupně začíná pohlcovat mladý les. Místu se říká „Na zámečku“.